------------------------------------------------------ POZOR -----------------------------------------------------------------------
Pokud chcete vyrobit parfém na míru či dodat vonné esence, kontaktujte mě!
------------------------------------------------------ POZOR -----------------------------------------------------------------------
Kouzla, jakým na nás působí vůně, si chtě nechtě povšiml už pračlověk. Je přímo blahodárná. Samozřejmě na základě zkušeností záhy přišel na to, že co páchne, bývá nejen nepříjemné, ale často i zkažené a škodlivé.
Hledáme-li kořeny historie parfémů a podíváme-li se přitom do časů před vznikem písemnictví, tedy do dob starších než 5000 let, nezbývá nám, už kvůli pomíjivosti vůní, než se spolehnout na hypotézy. Už samo označení per fumum (což znamená kouřem, skrze kouř) napovídá, že můžeme předpokládat, že pračlověk již odpradávna vyrůstal a žil s vůněmi a dělil se o ně se svými bohy. Kromě nejrůznějších předmětů obětovali lidé bohům i vůně.
Naše znalosti o počátcích používání parfémů byly nedokonalé až do nedávné doby, kdy jsme se dozvěděli o hodně víc.
Historikové, kteří se zabývali tímto problémem, se domnívali, že nalezli pevný základ na nástěnných malbách chrámu královny Hatsepšovet v Thébách na nichž je zobrazeno Egyptské loďstvo s nákladem myrhy a jinými exotickými a aromatickými rostlinami ze země Punt. Myrha a kadidlo, základní suroviny starověkých parfémů, se vyskytovali pouze v Somálsku a na jihu arabských zemí, takže někde v této oblasti, ležela země Punt. Tak se aspoň domnívali historikové.
V současné době se přesvědčivě dokázalo, že Egyptské lodě se plavili po řece Nilu a dostali se dále, než by kdokoliv v té době pokládal za možné. Dopluli do Ugandy, kde podél břehů Albertova jezera ležela země Punt. Ovšem v té oblasti myrha a ni kadidlo není, a tak znovu tápeme v nejistotě, což je možná dobře, protože parfémy byly vždy opředeny tajemstvím a mystikou.
První parfém měl plnit funkci dnešního deodorantu. V četných kulturách byl parfém důležitou součástí náboženských obřadů. Prvním produktem, který bychom mohli označit za parfém, bylo kadidlo. Vůně kadidla unášela modlící se prosebníky k bohům na nebesích, nicméně blahodárně působila na čich a zbavovala všeho špatného. Při západu slunce se v chrámech i domácnostech zapalovala proslulá směs kyphi, což byla těžká směs kadidla
Olibanum – kadidlovník pravý (Boswelia sacra) – planě rostoucí strom vyskytující se v dnešní době zejména v Etiopii, Somálsku a v některých oblastech Arabského poloostrova. Po poranění kůry roní světle žlutou pryskyřici. V současnosti se z ní vyrábí resinoid olibanum a destilací vodní párou olibanová silice. Vůně obou produktů je balzamicko-kořenitá, lehce citronová s mírným jehličnatým odstínem. Používá se v kompozicích orientálního, ambrového a citrusového charakteru.
Myrha – myrhovník pravý (Commiphora abyssinica) – trnitý keř s drobnými vejčitými lístky. Roste planě v Etiopii, Somálsku a v některých oblastech severní Afriky. Po poranění roní kůra hnědou pryskyřici, která je surovinou pro výrobu silice a resinioidu.
Oba produkty jsou příjemné, sladce kořenité a současně balzamicky voní. Používají se v mnoha parfémových kompozicích, zejména orientálního typu, a dále do juchtových a chyprových fantazií; v menší míře do kompozic pro zubní pasty.
Vedle kadidlovníku a myrhy jež hrály v dávných rituálech našich předků významnou úlohu, patří také jalovec, různé druhy cypřišů a cedr. Ve starověku byla práce s vonnými látkami velmi ceněným řemeslem, jemuž se často věnovali kněží, lékaři či jiné vzdělané osoby.
O starověkých způsobech zkrášlování a vonění máme více poznatků. První hodnověrné doklady o přírodních vonných látkách pocházejí ze čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Od Číny až po Egypt, od Persie po antický Řím lidé znali a používali mnoho metod, jak získávat z rostlinného materiálu vůně.
My vám budeme postupně představovat vznik a vývoj parfémů v jednotlivých starých civilizacích.
Parfémy ve starověkém Egyptu
Před téměř šesti tisíci lety existovala v údolí Nilu vysoce rozvinutá, civilizovaná a organizovaná společnost. Z období rané egyptské kultury neexistují žádné písemné doklady, avšak nálezy archeologů napovídají o tehdejším životě mnohé. Velkolepé chrámy byly zasvěceny četným božstvům, která byla uctívána slavnostmi a oběťmi. K těm zápalným se nejčastěji používalo olibanum – kadidlo a myrha. Každý bůh a každé roční období však měli „své“ vůně, některé směsi připravovali chrámoví kněží až ze šestnácti ingrediencí. Z novější epochy egyptských dějin, z období Staré říše (asi 2695 až 2160 př. n. l.), existují nálezy dóz a flakonů na posvátné masti a voňavé oleje. Ty připravovali kněží macerací květů v olivovém či sezamovém oleji a tekutinu potom ždímali přes plátno anebo namáčeli okvětní plátky do tuku, který absorboval a potom udržel jejich vůni. V období Střední, a zvláště pak Nové říše (do 1085 př. n. l.) dochází k velkému rozvoji kultury a umění. Centrem tehdy byly Théby a život u dvora oplýval luxusem. Faraon byl roven bohu a jako takový byl i uctíván. Příprava vonných olejů a mastí se považovala za tajné umění a byla vysoce ceněna. Už tehdy se používaly květiny, které se v parfumerii zpracovávají dodnes – růže, jasmín, bazalka, máta a různá koření. Typické pro Egypt byly lotosové květy, znali i mošus, ambru a cibet.Umění zkrášlování dosáhlo značného rozkvětu zejména v době proslulé královny Nefertiti. Vzhledem k horkému podnebí byli lidé zvyklí koupat se a natírat si tělo vonnými mastmi.
V roce 525 př. n. l. byl Egypt dobyt Peršany a později Řeky. Řekové založili Alexandrii, která se stala centrem kultury a umění celého tehdejšího západního světa. Z vládnoucí vrstvy makedonsko-řecké dynastie Ptolemaiovců vzešlo postupně sedm královen Kleopater. Smrtí poslední z nich, slavné Kleopatry VII., v roce 30 př. n. l. skončila helénská epocha dějin Egypta. Obliba a používání vůní a nejrůznějších kosmetických přípravků dosáhly v té době vrcholu, a když se po smrti Kleopatry stal Egypt římskou provincií, převzali Římané mnohé kulturní návyky této země.
Parfémy ve starověkém Řecku
Před více než 2500 lety existovaly na území dnešního Řecka vysoce rozvinuté městské státy. Voňavkáři byly převážně ženy. Řekové uctívali mnoho bohů a bohyň, kterým se jako oběť zapalovalo olíbanum a další vonné pryskyřice.
Žádný obřad se také neobešel bez vonných olejů – nejčastěji růžového, ale macerovaly se také lilie, kosatce, levandule, majoránka, myrta a pískavice. Zvláštní oblibě se těšily fialky, jimiž se zdobila i lůžka nevěst.O bohyni Afrodité se říkalo, že byla první, kdo začal vonné rostliny a oleje používat. A také Řekové používali mnoho vůní pro svou vlastní potřebu. Hygieně a kultuře těla vůbec věnovali velkou pozornost. Používání lázní převzali od Egypťanů, většinou se koupali v mramorových bazénech, otroci je poté natírali. Pro každou část těla existoval jiný přípravek, např. paže měly vonět po mátě, vlasy a řasy po majoránce, krk a hruď po fialkách, kolena se potírala výluhem z rozdrcené mateřídoušky… Zastávali zásadu: čím více, tím lépe. Mnoho vonných látek se spotřebovalo při hostinách – kromě koupele a mastí byl hostům nabízen květinový věnec a byli skrápěni výluhy vonných rostlin ze zlatých flakonů. V hodovních síních také létali holubi namočení ve vonných vodách a v letu pak rozptylovali jemnou vůni. V mnohých domech měli i psi namazané tlapky vonnými mastmi, aby za sebou zanechávali vonící stopy. Polévali parfémy zástavy svých vítězných vojsk a do davu rozhazovali růžové lístky. Zdi a domy poprašovali parfémy. Do této doby datujeme také první značkové kosmetické výrobky – athénský občan Megallos se zabýval výrobou vonných směsí a prodával je pod svou značkou Megallium.
Parfémy v Indii
Jen málokomu se při pomyšlení na Indii nevybaví květy, barvy a pestrá sárí žen. A jen málokterý cestovatel neucítí společně se vzpomínkami tu nenapodobitelnou směs vůní, která ho provázela na každém kroku. Nezáleží přitom vůbec na tom, kolik času od návratu z této tropické země již uběhlo.
O tom, že na indickém subkontinentu existovaly vyspělé civilizace už ve 4. až 3. tisíciletí před naším letopočtem, jsou dnes mnohé doklady. Při archeologických výzkumech byl nalezen i jednoduchý terakotový předchůdce destilačního přístroje pro přípravu vonných vod. Jeho stáří se odhaduje na 5000 let a ke spatření je v současné době v muzeu v pákistánském městě Taxila. Mnohé o životě v tehdejší době se dozvídáme z védských textů, nejstarších písemných dokladů indické kultury. Jako i jinde také zde sloužily vonné květy a pryskyřice v první řadě k poctě příslušných božstev. Čím vyšší bůh, tím vzácnější rostlina mu byla zasvěcena. Bráhmovi, nejvyššímu bohu hinduistů, patřila vzácná modrá Michelia champaca Oběti se přinášely i bohům Višnovi a Šivovi, k zápalným obětem se používalo zejména santalové dřevo. Výběr vůní byl vždy bohatý, protože je jen málo zemí, které se mohou vyrovnat Indii v množství a bohatství druhů vonných rostlin. Mezi nejoblíbenější patřila a dodnes patří růže, ale také již zmíněný santal, 
jasmín, květy akácie, pandánu, heny a mnohé další. Vůně měly velký význam nejen v náboženském, ale i v běžném životě Indů a provázely člověka od narození do smrti. Masťové oleje připravované z rostlin sloužily pro kosmetické a léčebné účely a znalci Kámasútry si jistě vybaví, že pro zvýšení erotické přitažlivosti je ženám doporučováno potřít své tělo vonnými oleji.S dostupností méně vzácných směsí pravděpodobně nebývaly problémy. Ještě v nedávné minulosti byli v ulicích indických měst běžným jevem drobní obchodníci s vonnými látkami, kteří na místě připravovali specifickou směs podle konkrétních přání a potřeb zákazníka. Parfémovaly se i barvicí směsi, kterými si věřící hinduisté kreslili na pažích a obličeji obřadná znamení, parfémovaly se i oděvy, vlasy, lůžka…
Parfémy starého Orientu se vůní lišily od těch používaných v Evropě. Mezi nejoblíbenější patřívala směs mošusu, santalu a růže. A i když si v dnešním globalizovaném světě kupují Indové stejné vůně jako my, v tradičních domácnostech stále převládají původní vonné směsi v rostlinných olejích.
Parfémy v Číně
Již ve 3. tisíciletí před n. l. existovaly v Číně dokonale organizované státní útvary s propracovanou kulturou a filosofií. Uspořádání vesmíru bylo pro Číňany předobrazem života pozemského – dle těchto teorií působí ve všem dvě protikladné energie: jin a jang.Jejich spojením vzniká život. Cílem je udržet obě energie v rovnováze. Jin – ženský prvek – byl rovněž symbolem ženy a všeho krásného. Proto také květiny a vůně provázely kultivované Číňany v každodenním životě, pro významy „krása“ a „vůně“ existoval dokonce stejný výraz. Květiny měly taktéž své symbolické významy a některým byly přisuzovány afrodiziakální účinky. V Číně běžně rostly kafrovníky, badyáníky, skořicovníky, některé druhy citrusů, broskve a meruňky. Ze S’-čchuanu a Tibetu byla dovážena další vzácná surovina – mošus, která byla hojně používána k mnoha účelům, např. i k parfémování tuší na psaní a malování. Číňané také originálně využívali vonné květy některých rostlin k parfémování čaje, např. dodnes oblíbeného jasmínu, gardénií nebo chryzantém. Číňané vůbec parfémovali spíše své okolí než vlastní těla. Skříňky vyráběli z vonného dřeva kafrovníku, žebra ozdobných vějířů byla často ze santalového nebo jiného vonného dřeva. A jako ve všech starověkých civilizacích i zde se používaly vonné látky k zápalným obětem. Příprava zápalných směsí byla rituálním obřadem, kdy se nejprve všechny součásti rozemlely na prášek, smíchaly s pojidlem a ze vzniklé hmoty se formovaly granule, tyčinky nebo kužely. Spalováním tyčinek se měřil čas při náboženských meditacích, po jejich dohoření cinkl malý zvonek, který byl připojen na konci dvou hořících tyčinek. Většina ostatních vonných surovin se do Číny dovážela, zejména z arabských zemí. Později podnikali Číňané také dlouhé výpravy na svých džunkách po jižních mořích a ze svých cest dováželi mnoho pro ně exotických vonných látek. Pro obchod s orientálním zbožím byla od 5. století hojně využívána suchozemská cesta (tzv. Hedvábná stezka) vedoucí z města Sian přes poušť Gobi, pamírské průsmyky, města Bucharu a Samarkand a dále přes Persii až na evropské trhy. Vrcholný význam získala ve 13. století, tedy přibližně v době, kdy se do Číny dostal Marco Polo.
Parfémy v Evropě
Velký pokrok v historii parfémů nastal v ranném středověku, kdy Arabové vyvinuli techniku na destilaci rostlin ve velkém. Rozsáhlé perské oblasti sloužili k pěstování růží: staly se zdrojem růžového oleje a Bagdád – město pohádek tisíce a jedné noci – se stal městem vůní. Bylo také objeveno velké množství voňavých rostlin a také pižmo, které se míchalo do malty připravované ke stavbě mešit a nových paláců.Celá století byla výroba parfémů uměním Arabů, toto umění bylo v severní Evropě už skoro zapomenuté. Až teprve křižácká vojska, když se vraceli ze svých levantských tažení, s sebou přinášela v zavazadlech nádherné voňavé směsi – dárky pro své ženy a milenky. Tím se vzbudil o parfémy nový zájem.
První etapa evropského voňavkářství nastala v šestnáctém století, kdy Kateřina Medicejská, která přišla z Itálie, aby se provdala za budoucího francouzského krále, zavedla v Paříži parfémy jako módní novinku.
Najednou všichni toužili mít rukavičky z parfémované kůže. Nejlepší místo, kde je mohli koupit, bylo město Grasse, které díky těmto obchodním aktivitám zbohatlo a svůj voňavkářský průmysl vedlo tak dobře, že se zanedlouho stalo hlavním městem parfémů na světě.
Právě ve viktoriánském období se parfumérství poněkud změnilo ve srovnání s dobou anglické královny Alžběty I. Změnila se technologie a „šťáva“ – tak nazývali výrobci parfémů své produkty – se stala rafinovanější, jemnější a trvalejší. Nastal industriální věk a střední vrstva rychle zbohatla. Parfémy se začali vyrábět v průmyslovém měřítku a díky tomu si je bohatí občané najednou mohli taky dovolit.
Změna nastala vývojem syntetických produktů, s jejichž pomocí se daly vyrábět skvělé vůně ve velkém. Parfuméři se však museli mnoho naučit o chemii, aby takové produkty mohli vyrábět.
Zároveň v té době nastala masová výroba konfekčních oděvů a tím výroba parfémů dostala zelenou. Krejčí Paul Poiret jako první pochopil, že dobře oblečená žena je taky voňavá žena a parfém jí dodává půvab.
Jean Patou reagoval podobně; podle něj byl parfém „jeden z nejdůležitějších doplňků dámských šatů“.
Zpočátku dávali krejčí, jako například Worth, malé flakónky parfémů jako pozornost; později, například Lavin, začali parfémy ve svých závodech prodávat. Brzy zjistili, že vydělají víc na parfémech, než na šatech.
Dnes přidává krejčí nebo švadlena ke své dobré pověsti ještě značkový parfém, zatímco slavné krejčovské salóny jako Dior, Givenchy nebo Yves St. Laureát mají vysoké zisky z úspěšných parfémů.
Mošus
Obyvatel vysokohorských oblastí Tibetu – samec kabara pižmového, příbuzný asijských jelenů – má v blízkosti pohlavních orgánů váček, ve kterém se shromažďuje sekret – mošus. V surovém stavu je to masťovitá páchnoucí hmota, která se však sušila a zpracovávala na lihovou tinkturu, pak dlouhou dobu zrála. Je to jedna z nejintenzivněji vonících látek. Sílu a stabilitu její vůně dokládají různé dobové zprávy. Například se tradovalo, že vůně mošusu je tak silná, že jej i přes velmi pečlivé a mnohovrstvé balení nebylo možné přepravovat na stejných lodích, na kterých se z asijských zemí vozil čaj. V dnešní době bývají využívány syntetické mošusové látky.